Didi má na tváři přilepenou náplast — pořád dokola. Pokaždé, když se někdo zeptá „Proč ji nesundáš?", Didi jen tiše usměje a jde dál.
Při procházce za hezkého větru si Didi vzpomene na dávnou vzpomínku. Na den, kdy spadla a hořce plakala — a na dvě teplé ruce, které ji objaly kolem tváří.
Pojď se s Didi pomalu projít a přijít na to, proč tu náplast stále nosí.
Za hezkého větru vyrazila na procházku
Po dobrém obědě jsem vyrazila před dům na procházku.
Dnes ti při chůzi chci trochu povídat o sobě — o mně, o Didi.
Není to nic zvláštního… ale dnes mám z nějakého důvodu chuť si o tom promluvit.
K obědu jsem toho snědla moc. Hihi, Halme vaří tak dobře, že se prostě nedá odolat.
Tak jsem si vyšla, aby se mi to lépe trávilo. Jinak bych se jen povalovala a dřímala.
Není horko ani zima — jen takový příjemný větřík, co lechtá na nose.
V takovém počasí mám chuť vykračovat si velkými kroky.
Bum, bum, bum.
„Proč máš na tváři náplast?"
Šla jsem po dlážděné cestě, když přede mnou zastavil majitel večerky a zadíval se na mě.
„Holčičko, minulý týden a zase teď — proč máš pořád na tváři tu náplast?"
…To slýchám furt. Vlastně skoro pokaždé.
Na procházkách, v obchodě, někdy i ve výtahu. Hehe.
Vždycky odpovím jen: „Tak prostě, je to styl~" a jdu dál.
Ale víš co. Dnes mi při chůzi začaly přicházet staré vzpomínky.
Proč ji vlastně nesundám? Je to opravdu jen styl?
Hmm… to taky trochu platí, ale. Ach, co to je. Kroky se mi zpomalují.
Když začnu přemýšlet, kroky se mi zpomalí
Mám takový zvyk — jakmile začnu přemýšlet, kroky se mi samy zpomalí.
Loudala jsem se pomalu a prsty se dotýkala náplasti na tváři.
Vzpomněla jsem si, že to bylo tehdy.
Když jsem byla ještě malinká. Mnohem, mnohem menší než teď.
Den, kdy jsem zakopla a hořce plakala
Zakopla jsem o kámen a rovnou jsem šla k zemi. Auuu!!
Odřela jsem si koleno i tvář. Brečela jsem ze všech sil.
A pak přišly teplé ruce.
