Banggu má rozvázanou tkaničku u tenisky, ale chce stejně skočit na eskalátor.
Když říká „Vždyť to je v pohodě!", Didi mu klidně vysvětluje pravidla bezpečnosti.
Obě nohy uvnitř žluté čáry, ruka pevně na madle, neběhat… Stačí si to jednou nacvičit, a hned je v duši klid.
„Banggu, máš rozvázanou tkaničku!"
„Banggu, máš rozvázanou tkaničku!"
Stáli jsme před eskalátorem v obchoďáku.
Banggu měl tkaničku u tenisky na jedné straně rozvázanou a houpala se mu pod nohou, tak jsem rychle ukázala na jeho botu.
Ale Banggu na ni jen mrkl a pokrčil rameny. „Co? Vždyť to je v pohodě! Jen vyjedeme nahoru, no a co~"
Jaká pohoda? Vzepřela jsem si ruce v bok. „Ne~ Na eskalátoru se musí vždycky dodržovat bezpečnostní pravidla a být opatrný!"
Banggu našpulil pusu. „Joj… dobře. Ale dosud se nikdy nic nestalo, no~"
Ach, ten lehkomyslník. Chytila jsem Banggu jemně za rukáv. „Počkej! Co kdybychom se nejdřív společně pořádně podívali, jestli je to opravdu v pořádku?"
Před očima se nám vznáší eskalátor
Ve WAGZAK JUMP jsme se podívali na příběh o „eskalátoru".
A najednou se před námi vznesl obrovský eskalátor!
Stříbrné schody plynou jemně nahoru a madla po obou stranách se s nimi tiše pohybují. Úplně stejný jako ten v obchoďáku.
Banggu konečně vykulil oči. „Páni, že to můžu vidět takhle zblízka!"
Ukázala jsem prstem na schod. „Banggu, na bezpečnou jízdu jsou tři sliby. Probereme je jeden po druhém."
Za prvé: obě nohy uvnitř žluté čáry
Když jsem se pořádně podívala na schod, viděla jsem, že kolem okrajů vede žlutá čára.
„Tohle je bezpečnostní čára. Když noha vyjede ven, může se dostat do mezery na boku." Vedla jsem prst po žluté čáře.
Takže obě nohy musí být pěkně uvnitř žluté čáry.
Když jsem nohy na obrazovce nastavila přesně dovnitř žluté čáry, vešly se akorát — a hned mi bylo klidněji.
Banggu k sobě také tajně přitáhl nohy. „Aha, tak ta čára tam není jen tak namalovaná?"
Za druhé: drž se pevně madla
Po obou stranách se posouvají černá madla stejným tempem jako schody.
„Tohle je madlo. Musíš se ho pevně držet, třeba jen jednou rukou." Natáhla jsem ruku, jako bych ho chytala.
Když se eskalátor zničehonic zastaví nebo zatřese, madlo tě udrží, abys nespadl, dokud se ho budeš držet.
Jakmile jsem ho pevně chytila, ruka se ho přímo lepila a vezla mě s ním nahoru — jaký to byl klidný pocit.
Ale Banggu se madla vůbec nedrží, jen kouká do mobilu. Občas se dokonce vyklání ven.
Rychle jsem Banggu ťukla do ramene. „Banggu, takhle je to nebezpečné! Když nedržíš madlo a koukáš jinam nebo se vykláníš, můžeš ztratit rovnováhu."
Banggu rozpačitě strčil mobil do kapsy. „…dobře, budu se držet."
Za třetí: nechoď a neběhej
Poslední slib je prý ten nejdůležitější.
„Na eskalátoru se nesmí chodit ani běhat. Schody se už hýbou, takže nám stačí stát a počkat."
Banggu naklonil hlavu. „A proč? Vždyť rychleji je lepší."
„Schody se už hýbou, a když po nich ještě běžíš, klidně si podrazíš nohu a spadneš. A člověk za tebou může spadnout taky."
Na to Banggu zmlkl. I když pospícháš, nejbezpečnější je stát na jednom schodu, dokud nedojedeš nahoru.
Nohy uvnitř žluté čáry, ruku na madle a stát v klidu — když jsem všechno tři spojila dohromady, byl to opravdu jistý pocit. Není to tak těžké, jak to zní, viď?
Jo aha, Banggu — a co ta tkanička?
Potom jsem se zase podívala na Banggu nohy. Ta rozvázaná tkanička pořád visela ochable dolů.
„Banggu, co myslíš, že se stane, když pojedeš s rozvázanou tkaničkou?"
Na obrazovce ukazují: dlouhá visící tkanička může uvíznout v mezeře mezi schody. Och, to by bylo opravdu zlé!
