Didi v lese potkává jednoho po druhém zvířecí i rostlinné kamarády, kteří potřebují pomoc.
Pokaždé, když chce pomoct, objeví se najednou rozcestí — jedna cestička opravdu pomáhá, druhá kamarádovi naopak přitíží.
Kterou stranu zvolit, aby z ní byl skutečný ochránce přírody? Na konci se rozluští i tajemství té rudouché želvy, kterou Didi viděla hned ráno.
Rudé uši u rybníčka — copak to tak má být?
Šla jsem kolem rybníčka v sousedství a tam na kameni se sluníčko hřála jedna želva.
U uší jí běžel zřetelný červený pruh. To je ale jasná barva!
Dlouho jsem se na ni dívala, protože byla moc krásná, ale uvnitř mě pořád něco šimralo.
V našem rybníčku byly vždycky jen želvy s kulaťoučkými krunýři.
Ale tahle rudoušká kamarádka… odkud se tu vlastně vzala?
Vzít ji domů a pečovat o ni? Nebo ji nechat být? Vůbec jsem nevěděla, co je správně.
Naštěstí jsem něco měla po ruce. Ve WAGZAK JUMP jsem otevřela lekci „Strážci ekosystému, kteří chrání přírodu”.
Uprostřed lesa — najednou rozcestí!
Skočila jsem rovnou do obrazovky a před očima se mi rozprostřel skutečný les.
Stromy, rybníček a malá zvířátka pobíhající v trávě.
Ode dneška jsem strážkyně ekosystému tohohle lesa.
Jenže s každým krokem se mi pod nohama vždycky najednou objevilo rozcestí.
Po jedné straně zelená šipka, po druhé červená.
„Kterou cestou se vlastně pomáhá?” Po každé volbě ukážou, co se stane. Brrr, jak já se klepala!
První rozcestí — medvěd s uvězněnou tlapou
Hluboko v lese jsem potkala velkého medvěda s bílým půlměsícem na hrudi.
Je to medvěd ušatý. Žije v korejských horách, je jich už opravdu málo, a tak je musíme chránit.
Jenže nemohl pohnout tlapou a tiše kňučel. Když jsem se podívala blíž, viděla jsem, že má kolem tlapy pevně utažený jakýsi provázek.
Bylo to oko — past, kterou někdo potají nastražil v lese, aby chytal zvířata.
Tak, rozcestí. Kterou stranu?
Červená cesta — bojím se, tak udělám, že nic nevidím, a projdu okolo.
Medvěd zůstane uvězněný a dál kňučí. Zraněná tlapa ho bolí čím dál víc. Ne, takhle to být nemůže.
Zelená cesta — „Vydrž chviličku, hned tě pustím!” a opatrně mu oko sundavám.
Bez váhání zelenou!
Když jsem provázek pomaloučku rozmotala, medvěd tlapu vytáhl a zvolna se odebral na trávu.
Bez jediného škrábance! Uf, spadl mi kámen ze srdce.
Možná ten, kdo to oko nastražil, to taky nemyslel úplně zle. Jenže hory jsou domovem zvířat.
A v takovém domově se nesmějí nechávat nebezpečné pasti — to už teď vím i já. Medvěde, jsem moc ráda, že jsi v bezpečí!
Druhé rozcestí — hrst žaludů
Kousek dál na lesní půdě leželo plno žaludů.
Jeden pán je po hrstech sbíral do pytlíčku. Asi se mu zdály hezké a chtěl si je odnést domů.
Vedle něho veverka zkoušela vzít žalud do tlamičky, jenže neklidně podupávala packami.
Zase rozcestí. Kterou stranu?
Červená cesta — taky jsou hezké, tak si jimi naplním kapsy.
Pak veverkám a kamarádům divočákům zmizí zimní jídlo. Některý kamarád bude o hladu. Ne, to nepůjde.
Zelená cesta — žaludy zůstanou na místě a já si je užiju jen očima.
Cup, jdu po zelené!
„Pane, žaludy jsou zimní zásoba pro zvířecí kamarády.” Řekla jsem to klidně a pán na to: „Ach jo, to jsem nevěděl. Málem bych zvířatům sebral jídlo” — a opatrně žaludy zase vysypal zpátky.
Pán nebyl zlý — jen to nevěděl. Hned jak mu to došlo, přestal.
Po pravdě, sama jsem taky někdy chtěla domů odnést pěknou šišku. Ale od teď už ne. Pro nás je to drobnost, ale pro někoho pořádné jídlo.
Třetí rozcestí — sušenka z dobré vůle
Cestou z lesa jsem viděla, jak někdo veverce nabízí sušenku.
„Ona je tak roztomilá~” říkala s velkým úsměvem, a ten pocit jsem chápala. Když uvidím něco roztomilého, taky se chci hned o něco podělit.
Jenže se zase objevilo rozcestí. Kterou stranu?
Červená cesta — taky jí dám sušenku.
Když si zvíře zvykne na chuť lidského jídla, postupně zapomene, jak si samo shánět potravu. Pak se mu těžko žije samo. Ouha, takže tohle nebylo pomáhání?
Zelená cesta — sušenku schovám a jen tichounce pozoruju z dálky.
Tiše jsem se pošourala na zelenou.
„Když dáme krmení, naopak jim to ztíží život. Nejlepší je dívat se z dálky.” Řekla jsem to potichu a ona odpověděla: „Jé, takže láska se dá projevit i jinak” — a sušenku schovala zpátky.
Doopravdy se starat neznamená přibližovat se, ale zdálky tiše pozorovat. Hi hi hi, mít rád se dá hodně různě.
